„Hubený fraucimor vždy chřaplavý, hádavý a závistivý jest…“

Publikováno dne 5. 11. 2018

Milé baculky, dneska Vám přinášíme článek od úžasné fotografky Heleny Konečné, se kterou pro Vás chystáme rozhovor 🙂

„Hubený fraucimor vždy chřaplavý, hádavý a závistivý jest…“ Takto se o štíhlých ženách vyjadřuje Blanka z Blankenburgu v jednom z klenotů české kinematografie, protektorátním filmu Dívka v modrém.

Ten film jsem viděla mnohokrát, ale teď poprvé jsem zaregistrovala takto razantní názor na štíhlost. Když jsem si vyhledávala, jak mám správně napsat Blankenberg, vyjel mi odkaz na tetu Wiki. Ten film byl jest natočen v roce 1939. Je mnohem déle na světě než já. O téměř celé čtvrtstoletí.

Název, vlastně přímou řeč, z onoho filmu jsem měla uloženou už nějaký ten pátek a chtěla o něm napsat článek. Jenže jsem pořád nevěděla, jak ho uchopit, o čem budu psát. Až jsem si přečetla ten letopočet jeho vzniku.

Kdy se to stalo, že na opolštářkované ženy se začalo nahlížet jako na líné se pohnout, ale pilné se najíst?

Kdy a jak se stalo, že štíhlé ženy jsou synonymem krásných, úspěšných, milovaných, obdivovaných žen?

A kdy se stalo, že my poněkud více opolštářkované bičujeme samy sebe za to, jak vypadáme? O bičování od okolí a hlavně od rodiny ani nemluvím…. (I moje vlastní máma mi před pár lety na moje postesknutí, že na sebe nekoupím kalhoty, okamžitě odpálila ZHUBNI. Já myslela DÉLKU KALHOT, ŠÍŘKU přirozeně taky, ona myslela POUZE šířku…..)

Kdysi koloval jeden takový vtip, že svobodná mladá žena má být štíhlá, maminka vypolštářkovaná a babička vyduchnovaná. Tenkrát jsem se tomu, coby štíhlá mladá žena, smála (ale ani v dobách své největší štíhlosti jsem si nepřipadala štíhlá, bohužel). A jak šel čas, tu jedno těhotenství a kila navrch, tu druhé těhotenství a další kila navrch….a je ze mne babička. Dvojnásobná. S nádhernými vnoučaty Terezkou a Danečkem. Když se s nimi objímám, vždycky se smíchem říkám, že jsou jak v peřinách. Ale je to opravdu upřímný smích?

Dnes jsem s velkým zájmem sledovala v DVTV rozhoror s doktorkou Cajthamlovou. Před pár lety byl s ní velmi oblíbený pořad Jste to, co jíte. Sledovali jsme, co radí ženám toužícím zhubnout, co nakupují, z čeho vaří, jak to celé probíhá. A začali jsme houfně studovat složení jídla. Samozřejmě je to vždycky napsáno co nejmenším písmem. A já to titěrné písmo v šeru prodejen absolutně nezvládám přečíst a pokud jdu nakupovat s přítelem, s důvěrou tuto činnost svěřuji jemu. A když to sama nepřečtu? Nekoupím. Jednoduchý. Anebo naopak, pokud mám na něco chuť, nestuduju složení a jednou za čas si to dopřeju.

Co mě ale vytáčí, to je odsuzování. A hlavně rady. Když někde napíšu, že už fakt nevím, co mám jíst, aby mi bylo dobře od žaludku, nepálila žáha, abych zhubla, aby mě nebolela kolena, bedra nebo kyčle, abych se lidově řečeno unesla…..všichni mi radí. Co mám jíst a co naopak ne. Že bílou mouku ne. Že cukr ne. Že uzeniny ne. Že z masa ANO jen bílé maso a ryby. Že ovoce je fajn, ale jen trochu a jen dopoledne. Že syrová zelenina je nejvíc. Že žitný chleba je docela v pohodě. Že ty všechny chemické sračky NE!! A že se mám hýbat. S bolavými koleny je to fakt náročný.

Když jsem si to tak dávala dohromady, jak se to sešlo, že se nemůžu moc hýbat, zjistila jsem zajímavou věc. Před devíti lety jsem skákala přes švihadlo. A před sedmi lety jsem si nemohla dřepnout ani kleknout a trvá to dodnes. Co se mezitím zlomilo, netuším. A protože jsem na cestě k sebelásce už asi patnáct let, myslím si, že moje tělo mi ukazuje směr.

A tak kašlu na nějaké vyduchnování a michelinky a učím se mít se ráda i s poněkud větším odrazem v zrcadle, než bych si představovala. Užívám si každičkou chvilku, kdy mám možnost být se svými dětmi a vnoučaty. Užívám si, že mohu zavolat mámě nebo sestře. Užívám si, když je mi dobře, když se mohu potkávat s lidma.

To pak jenom zářím 🙂

I s tím svým velkým tělem…..

P.S.: A rozhodla jsem se, že si budu šít oblečení, které se líbí MNĚ. A ať si všichni klepou na čelo. Oni za mne život nežijí.

P.P.S.: Už jsem začala. Síťovanou halenou, barevnými halenkami a úúúúúúžasnou koženkovou bundou. Jen tak, bez zipu a bez zapínání 🙂 A když mě kamarádka ostříhala a nabarvila vlasy do červena, já se nalíčila, cítím se skvěle ještě dnes 🙂

Helenka je úžasná fotografka a pokud chcete fotky s duší, určitě si sjednejte termín 😉 Její tvorbu najdete zde: www.Foto-H-Ellen.cz

Chceš zapracovat na svém vztahu sama k sobě a přestat se terorizovat za to, že nevypadáš jako vyretušované modelky z časáků? Přijď na náš seminář Základy sebelásky: 16.11.2018 v Praze nebo 23.11.2018 v Ostravě 🙂 Je to pro Tebe daleko? Dej nám vědět, kam to máš blíž a uvidíme, co se tím dá dělat 🙂

Zanechte komentář

Napsat komentář

Vaše informace jsou u nás v bezpečí. Nemáme rádi spam. Přečtěte si informace o ochraně údajů.

Do následujícího políčka prosím zkopírujte tento kód: UoT9Jj